Úvodní hodina: Odyssea napříč nostalgií, melancholií a dětstvím

JM: V tomto roce je náš kurz velkým návratem. Nejen návratem Odysseovým, ale též návratem motivů, které jsme v minulých dvou letech interpretovali. Jako bychom dokonce zažívali návrat těch dějin, které jsme považovali za dávno minulé: dějiny, ve kterých zažíváme válku, ohrožení jadernými zbraněmi. Odysseus a jeho cesta je vodítkem našich interpretací. Jeho cesta je totiž určena steskem po domově a kvůli tomuto stesku Odysseus nejen putuje, ale dopouští se i násilí. Kundera píše, že „Odysseus, tento největší z dobrodruhů, byl také největším nostalgikem“ (Nevědění) a nostalgie, stesk po domově, bude naším zásadním tématem. Nostalgie je návratem, ale také návratem toho špatného. Naše současná doba je nostalgická, ale byť tuto nostalgii chceme vidět jako něco takřka něžného, návrat témat 80. let, vrací se doopravdy se vším všudy: vrací se jako polarizovaný a nebezpečný svět.

JCh: Rozlišení truchlení a melancholie; zatímco truchlení je relativně „normální“ u melancholie dochází k radikálnímu sebeobviňování, které ale není provázeno studem. Freud naznačuje, že v melancholii jde možná o hluboké sebepoznání. Je to ovšem určitě nemoc. Musí se filosofie chytit do této pasti? Otevření problému: jak se to má s Odysseovou mánií? A jak se to má s mánií filosofie?

OV: Nostalgie starší generace, která obětuje vlastní děti, aby se mohli navrátit do minulosti; nostalgie jako výkladová figura současnosti; prodávání dětství čtyřicátníkům: Odysseus se vrací v prostoru i v času; dětství.

První část Odyssey: Telemachie, čili nostalgie po konci světa

18. 10. Zločiny z nostalgie a melancholie

JM: Budoucí slavný filosof Karl Jaspers píše svou doktorskou práci v oboru psychiatrie a věnuje se děsivým případům vražd malých dětí, kterých se dopouštěly jejich jen o málo starší chůvy. Jaký byl důvod těchto vražd? Nostalgie, stesk po domově. V této přednášce budeme sledovat důsledky nostalgie a vztáhneme motiv stesku po domově k myšlence mezních situací a situace ztráty světa/domova.

JCh – Když Foucault ve svých přednáškách hledá moment, kdy se zrodila právní definice zločince, popisuje kauzy Henrietty Cornierové, která zavraždila dívku svěřenou jí ke hlídání, aniž by k tomu měla vědomý důvod. Jako jeden ze symptomů, které činu předcházely, je uváděna melancholie. Byla by infanticida mánií, která měla počátek v melancholickém stažení se ze světa? Buď jak buď, zde se rodí základní charakteristika zločince jako „abnormálního“.

25. 10. Filosofická nostalgie a konce světa

JM: Nostalgie je steskem po domově. Ale po jakém domově? Filosofie sama jako by byla, alespoň podle některých autorů (např. Novalis), bytostnou nostalgií. Ovšem domovem jako by byl jiný domov než ten, kde jsme vyrůstali. Neplatí pak, že filosofická nostalgie je touhou po jiném, vzdáleném, nedostupném světě, takřka v intencích slavného aforismu F. Nietzsche „Jak se ‚pravý svět‘ stal posléze bajkou“. Touha po domově může vést k devalvaci „našeho“ světa, našeho „domova“. Nedá se však touha po „úplně jiném“ světě číst jako – konec světa?

OV – „Death with Dignity“ neboli vítání konců světa na konci světa. Příspěvek přiblíží současné apokalyptické vize v díle Ray Brassiera, Alana Weismana, T. J. Demose či Timothyho Mortona, které vtáhne do kontextu viktoriánského pesimismu na jedné straně a aktuální privatizace vesmíru na straně druhé.

1. 11. Důsledky nostalgie: zločin, monstrozita, zabíjení času

JCh: Zarathustra v promluvě O záhrobnících popisuje základní struktury zničení světa náhradou za jiný svět. Freud velice podobně analyzuje problém narcismu. Existuje nějaká hlubší souvislost mezi metafyzikou a sebeláskou? A pokud ano, jaké myšlenkové schéma identifikovalo egoismus s pozemskostí? A bylo by monstrum pouze tou nejpozemštější, tedy nejsobečtější bytostí (zločinec)?

JM: Nostalgie, čili stesk po domově, německy Heimweh, se u Heideggera objevuje v souvislosti s motivem „zabíjení času“. Je to kvůli hluboké ztrátě domova, proč trávíme čas jeho zabíjením. Takovou přesně má funkci řada sociálních sítí a všudypřítomné „scrollování“. V této přednášce si představíme fenomén „Snapchat dysmorphia“, důsledek sociálních sítí. Ztráta domova a hledání satisfakce na Instagramu či TikToku nás vystavuje nebezpečí, že se staneme simulacrem, obrazem, který nemá žádný vzor, kdy uvěříme pravosti vlastních filtrovaných fotografií a přestaneme poznávat sebe sama v zrcadle. A tato možnost proměny pro nás otevře téma monstrozity.

Druhá část Odyssey: Apologos, čili nelidskost a monstrozita

8. 11. Zrození monstra

JCh: Foucault tvrdí, že každá epocha má své monstrum. Epocha, jež dala vzniknout postavě právně a lékařsky definované postavě zločince, nacházela své monstrum ve figuře hermafrodita. Stupeň pohlavní nerozlišenosti byl měřítkem abnormality. Monstrem se tedy může stát každý, kdo má jen trochu „tekutou“ sexuální identitu. Monstrozita tak vstoupila do ložnic, nakukovala oknem, aby vystihla každý moment drobného zaváhání. Z člověka se stalo „potenciální monstrum“.

JM: Čím je monstrozita? Ukážeme si, že je především hypertrofií lidské vlastnosti. Podobně je démonismus stavem, kdy je člověk pohlcen, posednut jednou svou duševní mohutností, stává se „monomaniakem“. Odysseus na své cestě potkává monstra. Čím tato monstra jsou? Jsou vždy v nějakém smyslu „nesmírná“, excesivní. A navíc jako by to byl Odysseus sám, kdo tato monstra plodí, jako by to byl jeho neklidný pohled, jeho touha vrátit se domů, která proměňuje ty bytosti, které mu brání v cestě domů, v monstra.

15. 11. Odysseus a monstra, Odysseus jako monstrum

JCh: Kafka v Proměně převedl ono „potenciální monstrum“ do aktuálnosti. Paradoxem celého příběhu je, že teprve poté, co se Řehoř Samsa stane „odporným hmyzem“, začne na sebe pohlížet lidskýma očima. Kafka ovšem nabízí i opačnou perspektivu. V povídce V kárném táboře hraje úlohu monstra promyšlené mučící soukolí, které lidskost pohlcuje. Jako bychom se ocitli vně lidskosti a svět se propadal do naprosté absurdnosti. Možná by bylo lépe, kdyby člověk ze světa zmizel.

OV: Jedna z podstatných epizod odysseovského mýtu je setkání se Sirénami. Kým Sirény jsou a kdo nad kým vlastně zvítězil, zní otázka položená jak Adornem, tak Kafkou a posléze Walterem Benjaminem. Není možné, že poslední trik monstrózních Sirén tkvěl v inscenované porážce, v rámci které nechaly Odyssea trvale připoutaného ke stěžni coby symbolu jeho domnělého triumfu?

22. 11. Odysseus ve věku akcelerace a banality světa

JCh: Abnormalita či monstrozita zločince vedly k mnoha diskursům, jež se pokoušely definovat, jak dosáhnout toho, aby se monstra již nerodila. Jednalo by se tedy o návrat do normality. Není však odvrácenou tváří tohoto návratu stádnost či konzumismus? A nemůže normalita rovněž dosáhnout monstrózních rozměrů, zejména ve své banalitě a v důsledku této banality? Může se mezi nás Odysseus vůbec vrátit jako hrdina, či se „velké vyprávění“ přežilo? Jakou podobu by potom na sebe dnešní Odysseus bral?

OV: Walter Benjamin si v reakci na Kafkovu esej Mlčení Sirén (1917) všímá charakteristického neklidu Kafkových „pomocníků“, mezi něž patří i Odysseus a které jsou doma v zúřadovaném světě všednosti do stejné míry, do jaké trpí „nezničitelnou čiperností“. Podobně tak i Ernst Bloch či Theodor Adorno, kteří v Odysseovi vidí figuru typicky moderní „neposednosti“. Položená otázka, na kterou společně s Paulem Viriliem odpovíme ano, pak zní: neprožil se Odysseus do figury současné akcelerace?

Třetí část Odyssey: Mnestrefonia, čili návrat domů

29. 11. Návrat domů, ale kam vlastně?

OV: Homérův Odysseus, navrátivší se na Ithaku, svůj rodný ostrov příznačně nepozná. Stejně tak příznačně jej identifikuje jizva, služebná a pes, snad že Hegelův Rab nebyl doma. Bruno Latour se pak ne zcela vzdáleně v podobném kontextu „nepoznání“ ptá, zdali se naše současná existence v kontextu klimatické změny nenese ve jménu snahy o návraty na Zem, která se nám pod rukama mění k nepoznání. Do poslední třetiny našeho společného putování tak společně s Latourem a Emmanuelem Lévinasem nasaďme otázku: jaká rizika a lsti s sebou nese Odysseovský návrat a Abrahamovo putování?

JCh: Návrat Odyssea v Joyceově románu názorně ukazuje, že dnešní Odysseus již nemá domov, do nějž se touží navrátit, nýbrž že je odsouzen k putování navěky. Je tady tulákem, který bezcílně bloumá.