„Ano, konečně jsem v tomto hlavním městě světa!“ Goethovo zvolání z jeho Italské cesty, jeho literární obraz Říma a Itálie, se stal pro 19. století a částečně ještě pro 20. století nejen univerzalisticko-kosmologickým modelem města-světa evropského kulturního prostoru, ale také paradigmatem před-moderního literárního osvojování a textualizace Říma. Tato umělecká apropriace „Věčného města“ má sice své předchůdce v autorech jako Ovidius, Petrarca, Joachim Du Bellay nebo Andreas Gryphius, ale Goethe založil svým literárním ztvárněním (a zkušeností) Říma nové paradigma subjektivně niterné sebekonstituce a sebeobjevení - nebo znovuobjevení – jako umělce v prostoru tohoto města.Tento estetický, senzualisticko–antikizující diskurs, který převládal v literární reflexi a recepci Říma 19. století, byl ve 20. století doplněn a možno říci i kontrastován eticko-politickým diskurzem bez entuziasmu a idealizující aury, jenž se nevyhýbá také stinným aspektům Říma.V literární vědě se však Řím stal prototypem „čitelného města“, znovu a nově textově konstituova(tel)ného prostřednictvím písma. Jako město je Řím zároveň jedinečným symbolickým, literárním prostorem, tvořeným mýty, fantaziemi, architekturou, fragmenty, artefakty, uměleckými a estetickými prožitky. Zvláštnost literalizace zkušeností s Římem spočívá mj. v produktivním napětí mezi recepcí dlouhé tradice „římských textů“ a jejich dalším „přepisováním“, komentováním, revidováním i marnými pokusy autorů, překrýt nebo vymazat „stopy“ svých literárních předchůdců a jejich zkušeností a prožitků. Podle tradice analogie míst paměti (loci) a obrazů paměti (imagines), jak ukázala Renate Lachmannová, funguje architektura města – konkrétní domy, paláce, kostely, parky, fontány, ulice apod. – jako mnemo(tech)nické znaky prostoru paměti. Konkrétní město získává onu fiktivní dimenzi, která z něj činí místo paměti, v němž jsou deponovány obrazy (imagines) kultury, zkušeností, dějin, teprve jako simulacrum, jako „kulisa divadla paměti“. Vedle tohoto aspektu bude přednáška sledovat – na vybraných „římských“ textech 19. a zejména 20. století –, „proč se Řím tak nesmazatelně vtiskne do paměti“, jak napsal v roce 1898 ve své „estetické analýze“ Řím filozof Georg Simmel. tedy v čem spočívá jedinečnost tohoto města, zkušenost, kterou Jacob Burckhardt ve svých dopisech – a o více něž sto let později např. Ingeborg Bachmannová – popisuje jako pocit „že jsem teď dokonale šťastným; byla to náhlá, od požitku nezávislá, vnitřní radost“ (Burckhardt, 11. 9. 1846).

Vedle literárních textů bude pozornost věnována kulturně filozofickým a kulturně historickým reflexím Říma (Joahann Joachim Winckelmann, Jacob Burckhardt, Georg Simmel), Freudově psychoanalytické „topografii“ Říma a – podle časových možností – dvěma „římským“ filmům: Peter GREENAWY, The Belly of an Architect/Architektovo břicho (1987) a Paolo SORRENTINO, La Grande Belezza/Velká nádhera (2013).