Program:

1 [1. 10.] nastolení nejbližšího a širšího programu; první obrys figury a pramenné základny
2 [8. 10.] metodologický sebezpyt – Fischerova esej O účasti umělecké tvořivosti v literárně historickém bádání (Lumír 42, 1913–1914, č. 5, 3. 4. 1914, s. 209–215, č. 6, 24. 4., s. 255–260; dle přednášky proslovené 7. 10. 1913 na prvním kongresu pro estetiku a všeobecnou vědu o umění v Berlíně) [* k tomu případně: V. Čížek in Věda česká 1, 1914–1915, č. 7, říjen 1914, s. 249] * jako východisko k četbě jeho starších textů poslouží stať, v níž Fischer nastoluje a zkoumá – rozvíjeje mj. podněty Diltheyovy zcelující hermeneutiky vcítění a snad také, v základním gestu ochoty nořit se do rozporů, Nietzschovy "radostné vědy" – hraniční napětí (úskalí, paradoxy) badatelova/kritikova (a také překladatelova), tj. i svého!, úkolu/údělu v konfrontaci s uměleckým dílem i jeho tvůrcem jakožto záhadnou postavou. Jinými slovy: první z „podvojných, ‚kentaurských‘“ figur tu bude – byť v perspektivě s obecnějším nárokem – i Fischer sám
3 [13. 10.] konstrukce autora z masek, povrchů, gest – esej Frank Wedekind (Lumír 34, 1905–06, č. 5, 15. 3. 1906, s. 219–233), k tomu: F. W.: Procitnutí jara, přel. F. V. Krejčí. Praha, Zátiší 1923 / Probuzení jara, přel. Josef Balvín. Praha, Artur 2011; F. W.: Lulu, přel. Otokar Fischer, pro scénu upravil Fr. Zavřel. Praha, Bursík a Kohout 1914 (a případně i F. W.: Mine-Haha oder Über die körperliche Erziehung der jungen Mädchen, 1903) * první příležitost sledovat, jak se Fischer propracovává ke konkrétnímu autorovi, povaze jeho osobnosti a díla (v českém prostředí jde přitom o sondu naprosto průkopnickou, vždyt i v prostředí německém platí v té době Wedekind za figuru skandálním způsobem živoucí, aktuálně ve spojení s Karlem Krausem a berlínskou divadelní scénou) – počínaje zkusmou identifikací „zakukleného pána“ ze hry Probuzení jara (Frühlings Erwachen, 1891) s autorem (tedy Wedekindem samým): „Nebylo by lze nalézti přiléhavějšího označení pro tohoto básníka záhadných gest, masopustních situací, v bolesti se svíjejících úsměvův a neprůhledné škrabošky.“ De facto pak Fischer především detekuje Wedekindovy „grimasy“, „kukly“, „neslýchané triky“, nikoli však v dialektice masky (povrchu) a duše (niternosti) jako odlišitelných pásem; figura „složité individuality“, jejíž povaze se tu zkouší přiblížit, je stavěna z rozpoznaných vnitřních rozporů. Rámcující doptávání tedy zamíří právě ke způsobu, jímž Fischer propojuje obraz autora (tak také „komediantský temperament Wedekindovi vlastní“ i jeho „krvácející duši“) s nahlédnutou povahou jeho díla; speciální pozornost bude věnována Fischerově interpretaci Wedekindovy traktace ženství
4 [20. 10.] loutka I a jiné (Schnitzler) – stať Marionety (Národní listy 27. 4. 1906, s. 1; ad Schnitzler: Marionetten; česky in Hry /2013–2014/); eseje Fantazie na motivy z Artura Schnitzlera (Lumír 35, 1906–1907, č. 4, 15. 2. 1907, s. 146–157) + vůbec: A. Schnitzler: Hry I (2013) * nad Schnitzlerovým triptychem Marionetten Fischer rozehrává významové možnosti a konsekvence tématu loutky, ve Fantazii tyto rozvíjí, zasazuje do kontextu pokusu o celkovou profilaci Schnitzlerovy „metafyziky“ a erotiky s akcentací prostupnosti skutečnosti (či prožitku nynějšího) a jiných dimenzí – vzpomínky, osudu, snu
5 [27. 10.] loutka II/zrcadlo/dvojník – Osudnost zrcadla. Tři eseje (Novina 1, 1908, č. 11, 12. 6., s. 332–338, č. 12, 26. 6., s. 353–357; č. 13, 10. 7., s. 395–399, č. 14, 24. 7., s. 432–438) + Kleist: Über das Marionettentheater (1810; Tanečník a loutka. Praha, J. Reimoser 1930, přel. E. A. Saudek) * v úvodu eseje Osudnost zrcadla Fischer interpretuje Kleistovu stať o loutkovém divadle (v časopise Euphorion věnoval tématu větší, komplikovanější práci Mimische Studien zu Heinrich von Kleist (1. Heinrich von Kleist und Shakespeares Macbeth. 2. Das pantomimische Element in Kleists Werken. 3. Mimische Details. Euphorion 15, 1908/09, č. 3, prosinec 1908, s. 488–510, č. 4, únor 1909, s. 716–725, 4. Mimik des Gesichts, 5. Geberden der Hand, 6. Das Niederknien, 7. Kleists Spiegelanekdote. Euphorion 16, 1909/10, č. 1, červen 1909, s. 62–92, č. 2/3, prosinec, s. 412–425, č. 4, únor 1910, s. 747–772), odtud se propracovává k fenoménu zrcadla či zrcadlení a jeho významovému potenciálu, a tedy i tématu dvojnictví
6 [5. 11.] sen; stati Sen a přání (Národní listy, 26. 7. 1907, s. 1–2), Sny zeleného Jindřicha (in O. F.: Literární studie a stati I, eds. Josef Čermák a Emanuel Macek. Praha, FF UK 2015, s. 94–99 = zkrácená českojazyčná verze studie publikované původně německy v roce 1908) a Život-sen a sen-život (Česká revue 2, 1908/09, č. 7, 2. 4. 1909, s. 413–426) + Franz Grillparzer: Sen jako život (přel. Jindřich Pokorný. In Vídeňské lidové divadlo. Od Hanswursta Stranitzkého k Nestroyovi, eds. Josef Balvín, Jindřich Pokorný, Adolf Scherl. Praha, Odeon 1990, s. 237–280) * stať Sen a přání, bezprostředně podnícená publikací Freudovy interpretace Jensenova románu Gradiva, představuje v českém prostředí v dané době takřka ojedinělý případ podstatnější reflexe Freudova uvažování o snu, zde navíc již se zřetelem k otázkám „literární psychologie“ (v závěru Fischer nabízí svůj výklad Hofmannsthalova dramatu Ödipus und die Sfinx /1906/); ve stati Život-sen a sen-život Fischer téma snu pojímá povýtce v modu komparativistickém a dramaturgickém, sleduje pohyb snové látky napříč dějinami literatury a problém jejího scénického znázornění (zevruběji ve vztahu k dramatům Calderonovu a Grillparzerovu), ovšem i zde se zřetelem ke vztahu zkušenosti a skutečnosti
7 [12. 11.] hranice jazyka I – stat O nevyslovitelném (Črta stylistická) (Novina 2, 1908–1909, č. 8, 26. 3. 1909, s. 229–232, č. 9, 9. 4., s. 275–278, č. 10, 23. 4., s. 308–311, č. 11, 10. 5., s. 334–338) + Hugo von Hofmannsthal: Dopis lorda Chandose (1902, in Lucidor, přel. Aloys Skoumal. Praha, Odeon 1981, s. 87–99) * v eseji zkoumá Fischer hranice vyslovitelnosti vjemu či prožitku, inspirován jejich tematizováním a jiným ztělesněním v literárních textu, včetně proslulého Hofmannsthalova Dopisu lordu Chandose
8 [19. 11.] hranice jazyka II, četba: stati Splývání počitků (in O. F.: Literární studie a stati I, eds. Josef Čermák a Emanuel Macek. Praha, FF UK 2015, s. 21–33; pasáže odpovídající textům publikovaným v letech 1907–1909 německy) + Dopis o barvách (Volné směry 14, 1909–1910, č. 7–8, červen 1910, s. 241–262, s datací: „V květnu 1910.“) + Gottfried August Bürger: Lenora, in týž: Balady, přel. Jindřich Pokorný. Praha, SNKLHU 1964, s. 48–57 * v sérii statí a článků se Fischer nejpozději od roku 1907 zabýval fenoménem artikulace či proslovení smyslových vjemů v básnickém textu, jeho Dopis o barvách navazuje zejména na tu část úvahy „o nevyslovitelnosti“, jež se týkala vztahu řeči a přírody, avšak především pobízí k vnímavosti vůči barevným nuancím básnického textu
9 [26. 11.] problém vzpomínky; četba: O. Fischer: Z pomezí vědy literární. 1. Patologický plagiát (Hlídka Času 4, 1909, č. 13, 7. 4., s. 3–4), týž: Problém vzpomínky a její význam pro básnictví. (Předneseno v estetické sekci IV. mezinárodního kongresu pro filozofii 7. dubna v Bologni) (Česká revue 4, 1910–1911, č. 9, 3. 6. 1911, s. 513–518), týž: Eine Psychologische Grundlage des Wiederkunftgedankens. (Bemerkungen über den literarischen Wert der „fausse reconnaissance“) (Zeitschrift für angewandte Psychologie und psychologische Sammelforschung 5, 1911, č. 5–6, 8. 11., s. 487–515, česky, ve zkrácené podobě, publikováno poté v roce 1929 ve Tvaru a v knize Duše a slovo pod názvem Déjà vu (též in O. F.: Literární