Texty – Interpretace děl poválečné maďarské literatury:

1. J. Pilinszky: Čtyřverší – Apokryf – Dovětek

2. Á. Nemes-Nagy: Mezi

3. I. Örkény: Minutové grotesky, Tótovi

4. S. Márai: Pohřební řeč

5. T. Déry: Milý papá

6. G. Ottlik: Škola na hranici

7. P. Esterházy:

8. Gy. Konrád

9. A. F. Kovács:

10. L. Parti Nagy

11. I. Kertész

12. P. Nádas

Texty k analýze:

1. J. Pilinszky

ČTYŘVERŠÍ

Spící hřeby v písku chladném ledově.

Noci plakátových samot promoklé.

Nechala jsi svítit světlo na chodbě.

Dnes přelévají mou krev.

Apokryf

1

Neb všechno zde má opuštěno být.

Už odděleno ticho v nebesích
a ticho zemí, jež jsou světa kraj,
navždy. Buď zvlášť i ticho bud, těch psích!
I spatříme, jak slunce vychází,
když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…
Němé, jak pominutá pupila.
Jak číhající šelma, klidné tak.

Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,
kdy z lůžka spánek odejde mi zas,
se třesem zazmítám a promluvím
jak strom tisícem listů v noční čas.

Znáte krok roků? Jak jde roků krok
po polích zválených od věčných bĕd?
A vrásky od pomíjivosti? Hřbet
mé ruky udřený jak koňský hřbet?
A jméno pustoty a siroby?
A bolest, jaká temnotami tich
tu dupe na svých prasklých kopytech
či šlape na svých nohou blanitých?
Noc, zimu, jámu? Hlavu vězňovu
pootočenou bez vší naděje
šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,
trápení z hlubin světa, znáte je?

I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,
prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.

A takto se vydávám zkáze vstříc.
Jde bez hlesu člověk. Tím bezcestím.
Má hůl. A šat vězeňský.
Jinak nic. Už jen stín.

2
Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty
své tolik pozdní, tolik hořké kroky!

Pak přijde večer, ztuhne na mně noc
i se svým blátem, a já pod víčky
dál střežím horečnaté tažení:
stromky i nejdrobnější větvičky.
List po listu ten žhavý, malý les –
už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.
Žal polosnem se vrací: šumění,
jež v rajských korunách se probírá.

Toužil jsem – domů. Konečně zde být.
I on se v Bibli vrátil přes dáli!
Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.
Udřené ticho, dům, v něm zestárlí
rodiče, a už jdou, už sevřou mé
do vetché náruče, už přetrhne
ticho pláč… Zpět mé vítá dávný řád.
Lokty opřen o hvězdy větrné:

Kéž s tebou, kterou jsem měl kdysi rád,
bych promluvit směl! Jenom jedinkrát.
Rok za rokem jsem opakoval to,
co dítě svěřuje do škvíry vrat
plaňkových, šeptem, s pláčem. Naději,
už mizející. Že se vrátím sem,
najdu té. Blízkost tvá mi zrychlila
tep, jako šelma vyplašený jsem…

Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.
Hle - ptáci. Volným vzduchem letěl si
za ptákem pták. Dnes divé prchají
pod nebem, planoucími nebesy.
Stesk planěk v žhnoucím poli vetknutých,
hořící klece, prázdno na sutích.
A já, já nerozumím lidské řeči,
tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší
mé slovo než slovo. Já ani slov
už nemám.
A zlá tíha přilnavá
se bortí se vzduchem a do ticha
své zvuky tělo věže vydává.

Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svět.
Zapomenutá židle vedle mé.
Řinčí můj stín na ostrých kamenech.
Jsem unavený. Čním tu ze země.

3
Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.
Na kameni můj stín – či teď už ne?
Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát
bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.

V té chvíli už já budu kámen sám:
runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.
Tvář živých bytostí v té chvíli tam
jen plnou hrstí drtě už být má.

Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnověká.
Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…

DOVĚTEK

Pierru Emmanuelovi

Vzpomínáš ještě? Dávná tvář.

Vycedit slzu z dávných run chci.

Jen prázdná jáma – vzpomínáš? –

stéká a stéká... Stojím v slunci.

Čteš Paris Journal. Od těch dob

je zima, noc. V mém bdělém snu mi

nablízku jsi a prostíráš

a rozestýláš v svitu luny.

Obraz, v němž je znak neštěstí:

v noci pustého domu z ramen

košili spouštíš, bez dechu;

záda – náhrobní nahý kámen...

Je tady někdo...?

Ale já

bez odpovědi projdu jimi,

procházím všemi pokoji,

v hloubi zrcadel ležícími.

Tak to je má tvář, tato tvář?

Zas ortel; řinčí z ticha, světla,

když ta má tvář, ten kámen,

vstříc ze sněhu zrcadla mi vzlétla.

A jezdci – jezdci! Jitří mě

šero i lampa. Jako ránu.

Pramínek vody stéká si

po znehybnělém porcelánu.

Na dveře buším. Zavřeno.

Tvůj tmavý pokoj – jáma... mina?

Roztírám po zdi náhlý pláč.

Na všech zdech plápolá, žhne zima.

Ó svite zasněžených střech, pomoz!

Ať září, co je samo,

než nadejde den prázdna, soud.

Je noc, tak sviť si, sviť, byť darmo!

Opírám hlavu o svou zeď.

Jsem mrtvý. Opřen o zeď zimy,

a mrtvé město ze všech stran

sníh-hrstku spásy nabízí mi.

Tak rád jsem tě měl! – výkřik, vzdech,

stopa po hejně, vzduchem hnaném.

A jezdci, v dál se řítící,

dorazí v trysku s kalným ránem.

2. Á. Nemes-Nagy

Mezi

Vzdušný rukáv prostoru.
Prostoru, který pevně nese let
ptáka i pojmy ptakověd,
křídla tam, kde se třepí argument,
za mžikem nebe nedozírný sled
větvoví křivolakých stromů,
rostou z živé páry; zachtěly
prorůstat nejvyššími větvemi,
vdechnout dvacetkrát za minutu
veliké, ojíněné anděly.

Dole zas tíže. Velké, nehybné
pahrbky usazených hor,
hřbety kopců, skalní temena,
záda strmící i vkleče skloněná,
sochy geologie,
údolí – krátká ztráta soustředění,
pak znovu forma, žádná proměna,
od vápna kostí po vnější linie
totožnost v kámen zhnětená.

Mezi zemí a nebem.

Ve skále prasklina.
Jako zázračné rudy dne,
už téměř v sebe, v kovy kameny,
zvěř keratinem vykřesává plameny,
skála se krčí pod hejny
kouřových znaků z kopyt, jež se roznítila,
potom však noc uprostřed pouště
noc, jež je vyhasí a cestu hledá si
do morku skály, noc, v níž mráz pálí,
v níž praskají a pukají
chrupavky, klouby, desky z kamene,
napjaté k neunesení
ve zdrcujícím vytržení,
ve kterém den co den se rozežene
svou blýskavicí němá černobílá –

Mezi nocí a dnem.

Rozvrtávání, rozdírání,
vidiny a vylidniny,
nepatrná zmrtvýchvstání,
nesnesitelné rozpínání
vodorovna mezi horem-dolem –

Když podnebí. Když podmíněn.
Mezi. Mez. Mezitím vrývání
stop tanku. Černý pás rákosí, kraj planiny,
psán do dvou řad, na nebe, do vodní hladiny,
znamení, jež nesou dvě černé desky,
znaménka připsaná nade hvězdy –

Mezi nebem a nebem.

3. I. Örkény

Naděje umírá poslední

“Hrobky ostatně nejsou laciné,“ prohlásil úředník. “Zvlášť na hlavní trase.“
“Nemusí to být na hlavní trase,“ řekl zájemce. “Důležité je, aby byla vybetonovaná.“ “Vybetonovaná?“ užasl úředník. “To je nezvyklé. Ale prosím, může být.“
Odložil ceník psaný na stroji. Vytrhl z bloku list, udělal přibližný rozpočet: cena vybetonované hrobky bez náhrobku byla í na vedlejší trase dosti mastná. Zájemce však prohlásil, že to nevadí. Kousal si nehty. Přemýšlel.
“Dále,“ řekl, “v ní musí být trubka.“
“Jaká trubka?“ zeptal se úředník v černém obleku.
“Ani sám nevím. Jako komín. Jako roura od kamen. Jako jsou na lodích. Nebo jako bývá ve vinných sklepích.“
Inženýr, kterého si úředník přizval, myslel dosti pomalu. Dvakrát se mu to muselo vysvětlit, ale i potom jenom přizvukoval.
“Promiňte,“ zeptal