Pokračování semináře ze zimního semestru. Četba básní obou autorů bude doplněna o sekundární literaturu. Především významné filosofické interpretace Paula Celana (Derrida, Gadamer, Blanchot, Lévinas) a eseje Yvese Bonnefoy. Na prvním semináři bychom se zabývali Blanchotovým textem Le Dernier à parler (ve francouzštině a němčině by měl být k dispozici na http://elektra.ff.cuni.cz/studijni-texty).
Informace: josef.hrdlicka@gmail.com.
Lyrické dílo Paula Celana (1920-1970) a Yvese Bonnefoy (1923) je považováno za vrchol básnické moderny (a modernosti) druhé poloviny 20. století, především té její linie, která navazuje na romanticko-(post)symbolistickou tradici (Novalis, Hölderlin, Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Valéry, Hofmannsthal, Rilke), kterou ovšem Celan i Bonnefoy dále rozvíjejí a zároveň, nezřídka radikálním způsobem, proměňují. Pro básnické začátky Celana i Bonnefoy bylo důležité setkání s poetikou surrealismu, stejně tak jako její postupné opouštění, když oba básníci hledali větší konkrétnost a ve specifickém smyslu i věcnost. Poesie obou také lidsky si blízkých básníků (Celan překládal básně Yvese Bonnefoy, který zase psal o Celanově poezii), bývá často charakterizována jako "hermetická", "absolutní", na hranici srozumitelnosti. K tomuto úsudku sváděla a svádí okolnost, že vztah k filozofii, zvláště k Hegelovi, Heideggerovi, Buberovi, Lévinasovi, zaujímá u obou básníků velmi podstatné místo. A naopak Celanova poezie je od šedesátých let předmětem zájmu filozofů a jejich interpretací (Gadamer, Adorno, Derrida, Lévinas, Blanchot, Pöggeler, Bollack). Do popředí se tedy dostává otázka, zda je poezie Paula Celana a Yvese Bonnefoy, jak se domnívá kritika, především poetickou odpovědí na filozofické otázky naší doby nebo zda je tato poezie skutečně jen pokračováním metafyziky básnickými prostředky? Často se však přehlíží, že Celanova poezie, i když je její psaní pro básníka zároveň poetologicky reflektovaným experimentem s jazykem, vychází z bezprostřední životní zkušenosti; tou klíčovou zkušeností byla pro Celana válka a holocaust. Dalo by se také říci, že jeho poezie je odpovědí na to, jak je možné s touto zkušeností žít a zároveň odpovědí na Adornovo diktum, že po Osvětimi nemůže už být napsána žádná báseň. Celan sám charakterizuje své básně, jak píše v posledním dopise před smrtí svému nakladateli, jako "rozvrhy bytí, hledající sebe samotné". Básnictví, které nevyrůstá z existenciální zkušenosti, které není spojeno s existenciální zkušeností, je podle Celana lživé. Kromě toho chápe Celan báseň jako dialog s druhým, který mluví, i když je to "zoufalý rozhovor".
U Yvese Bonnefoy naznačují již názvy jeho básnických cyklů básníkův poetologicko-filozofický program, k němuž patří téma podstaty básnictví, absolutna a kritika reality prostřednictvím znakových systémů. Bonnefoy se vymezuje proti tradiční sémiotické trojici reference, pojmu a slova, kterou považuje za inadekvátní, přesněji řečeno nedostatečnou postihnout a vyjádřit "absolutní realitu" přítomnosti.
Při soustředěném a pozorném čtení zjistíme, že Celanova poezie směřuje ke stále výraznější konkrétnosti a "skutečnosti" slova, k jasnosti a tedy i k "jednoduchosti" na hranici mezi vyslovitelným a nevyslovitelným, smyslem a ztrátou smyslu. Charakteristika této poezie jako "hermetická", temná", "absolutní", proti které se ovšem básník sám kriticky vymezuje, souvisí s tím, že Celana již nezajímají ani mimeticky-realistické, ale ani symbolické aspekty tradičního básnictví. Jeho básně se zříkají narace a stávají se, jak ukazuje Jacques Derrida (Schibboleth. Pour Paul Celan, 1986), téměř performativním gestem psaní, mluvení, čtení, vnímání, pro které už neplatí běžná literární, estetická, teologická, filosofická nebo rétorická kritéria.
V semináři půjde o to sledovat na základě intenzívní četby básnických sbírek Celana a Bonnefoy problematickou "blízkost" básnických obrazů světa a jejich v podstatě velmi odlišných poetik. Na druhé straně ovšem směřuje básnické vidění a poetika Celana i Bonnefoy ke konkrétnosti, ke skutečnosti života a světa věcí a u obou básníků se také setkáváme s několika stále se vracejícími klíčovými motivy: kámen, voda/moře, země, oko, srdce, ruka, oheň, světlo, strom, květina, hvězda, noc. Jejich lyrické dílo vyzývá ke srovnání a otázce, s jakou modernitou se v jejich poezii setkáváme, a především co básně Paula Celana a Yvese Bonnefoy znamenají v naší době a pro naši dobu.