Možno říci, že již nejstarší umění je sakrálním uměním, neboť má svůj původ v kultu. Podle klasického filologa a religionisty Waltera F. Otto bylo každé skutečné umění „ve vlastním smyslu vždy náboženské, neboť bytí světa“ ukazuje v umění „svoji božskou tvář“ (Das Vorbild der Griechen, 1949). Náboženství se rozvíjí mezi mýtem a logem, představou a pojmem, mezi „živou obrazotvorností a rozumem“ (Wolfgang Braungart). Mezi oběma instancemi musí působit třetí, spojující instance, v náboženství i literatuře. Vztah literatury, básnictví a náboženství je dán samotným zakotvením básnictví v kultu, v rituálních praktikách, tedy ve společné genezi kolektivních i individuálních magických, kultických, mýticko-náboženských představ a praktik, které jsou – stejně tak jako církevní instituce, dogmata a náboženský étos – v poezii různými způsoby transformovány do specifických výrazových forem, adaptovány a performativně inscenovány. Literatura svými prostředky komunikace inscenuje a adaptuje specifické formy náboženské promluvy (modlitba, žalm, náboženský hymnus atd.). A s literaturou sdílí náboženství tu vlastnost, že je – podle Ernsta Cassirera – „symbolickou formou“ se schopností vtělit obraz a výklad světa do jazykového útvaru a vyslovit jej. Výchozí otázka může znít: Integrovala estetická zkušenost v éře „odkouzlení světa“, jak proces racionalizace a intelektualizace, provázený sekularizací, mizením rituálů a posvátného, pojmenoval slavnou tezí sociolog Max Weber (1917), náboženskou zkušenost? Jak se projevuje sakrální, posvátné, náboženské také v profánním umění – slovesném i výtvarném – 20. století? Již symbolistickou modernu konce 19. století provázelo úsilí o estetizaci všech oblastí života (sociální, pragmaticko-praktické, společensko-kulturní), dokonce i sféra všedního života měla být integrována do sféry estetična. „Náboženství umění“ chtělo objevit umění jako „náhradní náboženství“. Otřesem a šokem první světové války, nástupem antihumánních totalitních diktatur a o něco později katastrofou druhé světové války, byl člověk naší západní civilizace dramatickým způsobem konfrontován s problémem ohrožení lidské důstojnosti, s nárokem „posvátnosti osoby“, jak jej formulovalo osvícenství. Tehdy začíná v již moderním smyslu „antropologický obrat“ umění a humanizace posvátného. Inkarnace Boha v Ježíši Kristu je pro západní kulturu zásadní a jedinečnou událostí zesvětštění božského logu, jenž by bez inkarnace zůstal čistě abstraktním. Vtělením se stal také smyslově poznatelným a realizovatelným prostřednictvím obrazotvornosti. A charakter jedinečné události má také umělecké dílo, které se objevuje v čase a dějinách, ale zároveň je „stálé přítomné“ a v tomto smyslu transhistorické. Komplementární vztah estetické a náboženské zkušenosti vytváří estetickou mentalitu celého 20. století.

Hlavní tematické okruhy: Estetika a náboženství / umění jako náboženství; „básnit“ místo „být“?: estetická existence jako/vs. náboženská existence; mýtus, kult, rituál; kultická sebeinscence básníka a básník jako (moderní) prorok; katolický estetismus; theo–poetika moderny a moderní theo–poetika; umění v éře avantgard: mezi estetikou, ezoterikou a náboženstvím; „náboženský neklid“ a umělecký experiment; umění a náboženství po roce 1945 a dále; theodicea, nepřítomný Bůh a paradox víry