Církev zakořeněná v Ježíši z Nazareta

I. Od Ježíše k církvi

I.1. Historický náčrt

Skutky: Letnice, Petr, Pavel

Skt 2,38.42-47: obrácení vírou k JK, křest, dar DS, eucharistie, láska k souvěrcům a potřebným – nejranější elementy vývoje a formování církve

Evangelia

Nezpochybnitelné přípravy na misi

Pavlovská literatura

První náčrty ekleziologie – o církvi již teologicky + organizační záležitosti

Ignác z Antiochie, Irenej, Origenes, Jan Zlatoústý, Ambrož a Augustin:

Teologické promýšlení založení církve

Augustin, Tomáš a koncil z Vienne (1312): církev z boku Kristova (Jan 19,34) jako Eva z Adama (Gen 2)

TK a protireformace: právní pohled na církev: vyvolení Petra – primát; ius divinum; církev vs. Sola Scriptura (norma non normata = exkluzivita PS pro katolíky VERSUS sola Scriptura = exkluzivita PS pro evangelíky)

V boji proti osvícenství a modernismu: zdůrazňováno explicitní a speciální založení církve: 1VK: „sanctam aedificare Ecclesiam decrevit“ (DH 3050) + Lamentabili (DH 3452) + Pascendi (DH 3492); Antimodernistická přísaha (1910): církev byla založena na zemi Ježíšem přímo a bezprostředně (DH 3540)

Manuály říkají: JK „založil“, „vybudoval“, „ustanovil“:

Povolání 12
Primát Petrův a jeho pokračování
Předávání trojí moci Krista – „potestas docenti, sanctificandi et regendi“ na apoštoly
Ustanovení eucharistie jako nové smlouvy

2VK: LG 2-5: ustanovení jako proces (1krát založení a zakladatel)

Vybrané otázky z ekleziologie od MTK, jež začínají tématem založení církve (reakce na H. Künga, L. Boffa)

I. 2. Klasická „dvojjména“:

Písmo a církev

- PS od počátku norma normans – norma non normata

- PS jako literární objektivace víry apoštolské církve JE základem pro další časy církve

- PS definuje a konzervuje depositum fidei

- U Otců a v středověké teologii je PS intimně propojeno s tradicí

- PS však od protestantské krize chápáno též v axiomu „Sola Scriptura“

- TK (DH 1501): pro víru je PS materiálně dostatečné a tradice jej jen interpretuje (traditio interpretativa) – pro mravy a zvyklosti (mores et consuetudines) není PS materiálně dostačující a je obsahově, tj. materiálně doplněna tradicí (traditio constitutiva)

- 2VK (DV9): PS a tradice „ex eadem scaturigine promanantes“; PS je jediným slovem, které je neseno tradicí. Tradice a) říká, co je kánon (DV8); b) z ní církev získává jistotu, jak rozumět PS; c) aktualizuje a prohlubuje pochopení PS (DV 8; 12; 21; 24n)

ius divinum – ius ecclesiasticum

- téma TK zejména v otázce ustanovení svátostí Kristem

- myslí se tím pozitivní božské ustanovení nějaké reality (s možností doložení v PS)

- Augustin: „Divinum ius in Scripturis habemus.“

- Tomáš: „Ius divinum est quod pertinet ad legem novam.“ (I-IIae, q.107, a.4) „Ius divinum est quod ex gratia non tollit ius humanum quod est ex naturali ratione.“ (II-IIae, q.10, a.10)

- Luther: ius divinum = PS; ius ecclesiasticum = implicitní obsahy PS; ius humanum = koncily a papež

- 1VK: Petrův úřad je de iure divino (DH 3058) – reflexe církve jako zdůvodnění

- TK, 1VK, 2VK: ius divinum SE NEODVOZUJE od exkluzivního a explicitního v Písmu jednoznačně dohledatelného založení (ius divinum je prominentní nástroj Ducha svatého či nějaké klíčové dílo Prozřetelnosti)

- Toto širší pojetí ius divinum se užívá v katolické církvi jak u monarchického episkopátu, tak u Petrova úřadu (tedy nikoli jako specifické historické slovo)

- Ius divinum je vždy založené v historii a vždy musí být pochopené a pojmenované člověkem

- Ius divinum se nedá úplně odlišit od ius humanum (vždy nese otisk historie), není však pouhý sociologický produkt, ale výsledek působení Ducha svatého, jak to odpovídá pneumatologické povaze církve.

Rozlišujeme:

- fakt ustanovení Pánem a možnost tuto skutečnost odargumentovat přímo z Písma

- zjišťujeme, co se myslí termínem ius divinum, v té které tradici

I.3. Současná teologie ke vztahu JK a církve

a) Harnack, Sabatier, Tyrell, Loisy, Bultmann (30-tá a 40-tá léta XX. století)

- JK nechtěl církev

- Místní církve jsou „echo“ evangelia a církev je „poježíšovská“ konfederace místních církví

- ŘKC se svátostmi je výsledkem vlivu helenismu a římského impéria a je reakcí na nepřicházející paruzii

- Loisy: „Ježíš hlásal Boží království, a přišla církev.“ Původně šlo o reakci na A. Harnacka a myslel to konstruktivně.

b) „nový konsenzus“ – 40. léta (dnes J. Jeremias)

- církev eschatologický lid boží, který je otevřený pro pohany (církev jako „parta“, jež fandí přicházejícímu eschatonu)

- už předvelikonoční Ježíš jeho učedníci chtěli církev jako nový eschatologický Izrael

- smrt a vzkříšení JK – faktický začátek eschatologického společenství

- Letnice: eschatologické dary Ducha svatého

- 12 apoštolů – obnovení eschatologického Božího lidu – nového Izraele – otevřeného pro pohany

c) Käsemann (1963) – Frühkatholizismus

- pavlovská ekleziologie (charismata) VERSUS katolická ekleziologie (deuteropavlovská literatura a Lukáš s důrazem na úřad a autoritu)

- „kánon uvnitř kánonu“

- „Urgemus Christum contra Scripturam“

-

d) pozice katolických teologů (Schnackenburg, Vögtle,…)

- církev zrozená ve velikonoční perspektivě

- o církvi můžeme hovořit až po Velikonocích, nicméně ve světle Velikonoc můžeme interpretovat jeho život a učení a najít i u předvelikonočního „kirchenstiftende Akte Jesu“ – církev zakládající jednání.

- H. Fries: Ježíš se dá velmi dobře vyložit i církevně a povelikonoční komunita to udělala

- Küng, Boff: Ježíše úplně neznásilníme, pokud budeme vidět v církvi prodloužení jeho mise

-

e) nová syntéza exegeticko teologická

- u předvelikonočního Ježíše je třeba hledat církev „pod povrchem“ jeho slov a činů

- dokument MTK z roku 1986 hovoří o implicitní ekleziologii

- církev je nový Boží projekt, jenž zůstává v kontinuitě s Izraelem

- JK působení Boha v Izraeli naplňuje a „posouvá“ dál

- JK aktualizuje království Boží na zemi

f) církev jako obnovený Boží lid

- JK je nejen zakladatel církve, ale především obnovitel Izraele

- to první, o co mu jde, je církev

- to, co označujeme slovem církev je tedy nový Izrael – hlavní téma předvelikonočního Ježíše

- už předvelikonoční komunita to pochopila a povelikonoční komunita v tom pokračovala

- po velikonočních událostech dochází k transformaci (Ježíš je v nebi), ALE je církev je s ním v existenciální a strukturální kontinuitě.

Závěr I.

Církev je svátostí (LG 2-5): a) je založená Kristem,

b) je vnějším znamením

c) vnitřní milosti

ad a) JK je zakladatelem církve (LG 5, MTK 1985, MTK 1986)

- implicitní ekleziologie evangelií

- zakládání církve jako proces

- po Velikonocích: společenstvím BK je církev

- po Velikonocích BK svěřeno církvi

Téma církve závisí na pochopení Ježíše Krista. Kvalita teologie kolem otázky Co je církev? závisí na kvalitě teologické odpovědi na otázku Kdo je Ježíš? Jinými slovy: odpovědi na otázky Kdo je Ježíš?a Jaké vědomí o sobě m