Manýrismus a baroko jako klíče k interpretaci moderny a postmoderny? Okolnost, že 90. léta 20. století přinesla nápadné a velmi plodné oživení zájmu o manýrismus a baroko v literární vědě, uměnovědě i v muzikologii, jak o tom svědčí veliké množství publikací, ale také aktivit, obracejících se k odborné i širší kulturní veřejnosti (výstavy, koncerty, filmy atp.), zájem, který trvá dodnes, je signifikantní. Souvisí s fenomény jako virtualita hyperrealita nebo simulatorní estetika, ale také se zájmem o tělesnost a smyslovost, s vědomím o materiální povaze znaku. Jen v letech 1995-2001, příznačně na přelomu století a tisíciletí, proběhlo hned několik akcí, které jsou pozoruhodné tím, že konfrontují umění baroka s uměním současnosti: výstava Going for Baroque v Baltimore (1995), konference Baroque Re-Visions (1996) ve Vídni a výstavy Absolutní nekonečno (2000) a Sláva barokní Čechie (2001) v Praze. Manýrismus a baroko je vnímáno a aktualizováno – od filmů Petera Greenawaye, architektury Franka O. Gehryho až k barokizujícímu designu, nábytku a módnímu návrhářství, jako „stylish style“, jak manýrismus charakterizoval již v roce 1967 John Shearman: tedy jako umění, jehož hlavní motivací je delectatio – požitek. Multimediální technologie digitálních médií umožňují v nebývalé komplexnosti simulaci „hyperreality“ a nejrůznějších efektů, téměř v duchu manýristické a barokní estetiky zázračna (meraviglia) a úžasu (stupore). Přednáška bude z několika různých perspektiv sledovat otázku, proč byly a jsou umělecko-kulturní styly a epochy, nazývané manýrismus a baroko, vnímány a reflektovány nejpozději od rané moderny počátku 20. století jako pre– nebo proto–moderní stylové a kulturní formace, v nichž byl spatřován předobraz moderního světa, resp. moderního „pocitu světa“ a světonázoru. Tím se do popředí dostává také otázka historismu a historizace moderny samotné. Není náhodné, že k pronikavé umělecké i umělecko-, resp. literárně-teoretické recepci a reflexi manýrismu a baroka dochází paralelně s experimenty a výboji historické avantgardy: od italského futurismu, přes kubismus, expresionismus až k surrealismu 20. a 30. let dvacátého století. Možno dokonce říci, že to byli umělci, básníci, architekti i hudební skladatelé samotní, kteří v umělcích manýrismu a baroka – v pozdním Michelangelovi, v El Grecovi, Tintorettovi, ve florentských manýristech 16. století, ve Velázquezovi, Rembrandtovi, Poussinovi, v Borrominim, v Góngorovi, v anglických metafyzických básnících, v Calderónovi de la Barca, Racinovi, španělských mysticích, v básnících a dramaticích německého baroka, v Bachovi, Händelovi ad. – viděli své vzory a předchůdce. Mnohé umělecké a estetické strategie, techniky, rétorické a stylistické figury, poetická filosofémata, spoluvytvářející charakter manýrismu a barokní esteticko-umělecké a myšlenkové kultury, moderna a historická avantgarda apropriovala, přivlastňovala si je, aby s nimi experimentovala.A v neposlední řadě: moderním je manýrismus a baroko již samotným důrazem, kladeným nejen na emocionální kvality uměleckého díla jako adekvátního výrazu pohnutí a afektů a zároveň jako výrazu tvůrčí svébytnosti, individuality a autonomie umělce, získávajícího svoji nezávislost, ale také zcela novým typem senzibility jako nového média vnímání a prožívání světa za hranicemi umění samotného. Dnes víme, také díky knize Martina Warnkeho o dvorním umělci jako prototypu moderního umělce, že evropská avantgarda se zrodila na panovnických a knížecích dvorech.