Věk pléthokracie

Na cestě k demokracii bez démos

1. Veřejný prostor jako radikální potřeba

Ve veřejném prostoru se formují „pohledy zvnějšku“ na situace, které se pro nás staly pastí; jen ve střetu s pohledem zvnějšku můžeme naši verzi světa přepsat tak, aby přestala být pastí a my našli „cestu ven“. Potřeba občanů konfrontovat se s pohledem „zvnějšku“ na události, v nichž jsou zapleteni, je radikální potřebou, je univerzální a nepotlačitelná, když je veřejný prostor deformován (například redukován na echoing chambres) formuje se vždy nějaký jeho funkční substitut (například síť samizdatových publikací, bytových divadel a univerzit).

2. Jak vznikal a jak zanikal liberální veřejný prostor aneb vyhánění a návraty tří šelem

Moderní veřejný prostor ohrožovaly v běhu dějin „tre male bestie“ (Dante) – fanatismus teologů, fanatismus ideologů a manipulovatelnost člověka davového (i s jeho současnou mutací „člověka davu digitálního). Zkrocením těch šelem začínají dějiny liberálně-demokratického veřejného prostoru, v němž se „rozum“ stává dějinotvornou silou. V digitální mělčině, která dnes veřejný prostor pohlcuje, se proces tvorby racionálního konsensu rozpadl: místo dlouhodobých názorových agregací se formují jen přelétavé „lajkující a hejtující většiny z digitální mělčiny“, které „liberální elity“ vyhlašují za „oběti postpravdivého veřejného prostoru“. Kdo nebo co má být zdrojem legitimnosti legality v (post)demokratické konfiguraci, v níž veřejné mínění už není schopno generovat instance s nárokem na univerzální platnost?

3. Antilyrická konverze národů? Demokracie v globální vesnici uniklých

sdělení o všem a o všech

Globální vesnice (M. McLuhan) je prostor, v němž se prudce snížila role informačního tření: hlas, podoba, způsob mluvy a chůze, řeč těla – to všechno jsou v globální vesnici běžné informace i o „vzdálených a mocných“. Z globální vesnice se v posledních dvou desetiletích stala „globální vesnice uniklých sdělení o všem a o všech“, s kterými se obchoduje na „globálním trhu informací“; jsou to informace toxické, jako vše co nelze ani definitivně vyvrátit, ani potvrdit. Komentování uniklých sdělení a odposlechů (třeba i z živých kauz) se stalo jádrem novinářské práce.

Totální transparentnost společnosti byla kdysi ideálem demokracie, dnes je její noční můrou. Ivan Krastev nazval jednu ze svých nejvlivnějších knih In Mistrust We Trust: Can Democracy Survive When We Don't Trust Our Leaders? Připomíná v ní, že bez důvěry v instituce a leadership se masová demokracie stane jen „masovou antipolitikou“.

4. Vernakularizace politiky: posthegemonický konsensus

JannisVaroufakis popsal autoritarismus „bossů EU“ (nazval je deep Europe establishment), kteří vyhlašují jakýkoli alternativní pohled na pravidla eurozóny za ilegální (ohrožuje mezinárodní závazky státu); za populistický (nerespektuje kompetentní autority); iracionální, (v rozporu s principem reality); a antipolitický (nerespektuje privilegovanou roli institucionalizovaných forem demokratické politiky). Brexit, zvolení Trumpa, růst anti-unijních a xenofobních politických hnutí v celé Evropě, zvláště v Maďarsku a Polsku, považuje za politické vzpoury proti technokratickému anulování politické vůle.

Definujme (proti mainstreamovému klišé) jako antipolitickou takovou moc, která označuje preventivně jako ilegální každé hnutí, které klade otázku její legitimnosti. Chorvatský filosof Boris Buden navrhuje nazvat vzpoury proti takové moci ‘revernacularisace’ mas: jsou to vzpoury proti latině mocenských diskurzů, kterým masy už nerozumějí.

5. Legalita jako antipolitika

Každá společnost se jako historický celek ustavuje v napětí mezi horizontem lidských očekávání a prostorem lidských zkušeností, jejichž verdiktu jsou ta očekávání podrobena. Toto napětí tematizuje inkluzivní a otevřená argumentující obec, jejíž spory jsou sdíleným zdrojem legitimnosti legality. Superlegalita pak má zajistit, aby moc konstitutivní, jejímž jádrem je argumentující obec, nebyla odstavena na slepou kolej aparátem moci konstituované, jejímž jádrem je „obec vyznávající litera legis“.

V posledních desetiletích se legalita stává nejvýznamnější formou antipolitiky (v nám definovaném smyslu). Zaprvé probouzí hněv rozhořčených většin, protože antisystémoví lídři zvolení proto, aby prosadili „radikální systémové změny“, jsou odsouzeni k bezmoci zákonnými omezeními, jejichž legitimnost je v očích „většin z digitálních mělčin“ vratká; zadruhé pak je legalita ve svém celku zakoušena v nové epoše lidské viny, které říkáme antropocén, jako zabetonovaný mocenský status quo.

Překvapivý úspěch klimatické žaloby u francouzského soudu nám ale připomíná, že vědomí o tom, že politické principy, vymezené „veřejným užíváním rozumu“ argumentující obcí, jsou legalitě nadřazeny: legitimně se dovolává legálního řádu ten, kdo jedná v duchu principů, stanovených argumentující obcí; nelegitimně se ho dovolává ten, kdo využívá legalitu jen jako prostředek pro vynucení preventivní poslušnosti občanů k jeho příkazům.

6. Spravedlnost proti zákonu

Globální superlegalita přestává být zlomovou linií mezi otázkami, které vyžadují politickou odpověď, a otázkami jen technickými – mezi legitimností a legalitou. Globální korporace, ratingové agentury, finanční oligarchie a (nad)národní (infra)struktury, jako jsou Světová banka nebo Světová obchodní organizace „za svou mocí zabouchly dveře legality“ a získaly tak bonus preventivní poslušnosti - legalita je nejefektivnější nástroj jejich globální moci. Ekonomická globalizace tak generovala „legální řád“, v němž je spravedlnost podřízena právu a „je-li spravedlnost podřízena právu, stává se jeho součástí a přebírá jeho ambice i mocenské nároky. Stává se součástí násilí a donucení, které je vlastní právu“ – napsal Jiří Přibáň (1999).

Superlegalita je aparátem legality unesena: ustavuje se tak legální řád, v němž platí, že co je legální, je i legitimní. Označme takovou unesenou superlegalitu formulí „hyperlegalita“.

7. Hyperlegalita: globalizace ekonomického růstu jako světová legální revoluce

Formulí hyperlegalita označme legalitu, v jejímž fungování je totálně překryta trhlina mezi legitimností a legalitou, díky níž argumentující obec mohla dříve „legitimně“ zpochybnit jako nespravedlivé zákony v rozporu se zkušeností a pamětí lidí – legální řád musel existovat spolu se svou legitimní negací. Legalita se stává hyperlegalitou, když velká distinkce mezi mocí konstitutivní a konstituovanou se ve fungování globálních aparátů legality zcela vytrácí a konstituovaná moc pohlcuje moc konstitutivní: populistický aktivismus postkatechistických většin obnovuje otázku napětí mezi mocí konstitutivní a mocí konstituovanou, dává na ni ale destruktivní odpověď.

8. Věk subscendence: části větší než celek

V západní tradici politické filosofie stojí pojem „lidu“ (demos, populus) proti pojmu multitudo: od Platona přes Hobbese až po současné obránce liberální demokracie, je pojem „multitudo“ definován jako smrtelné ohrožení politického řádu. Díky hnutím jako je democracy of multitudes se v politické filosofii aktualizuje již polozapomenutý pojem multitudo (řecký pléthos) v pozitivním smyslu, který mu dal kdysi Spinoza. Ve věku globalizace, v němž prudce klesá akceschopnost národů sjednocených smlouvou „s vladařem“ v jeden lid svrchovaného státu, můžeme pojmem „multitude“ označit množství jednotlivců, kteří nechtějí vytvořit „a sovereign political body“ uzavřením společenské smlouvy s vladařem, ale zachovávají si své politické sebeurčení.

Na místo demokracie nastupuje pléthokracie, v níž se rozvíjejí formy kolektivního jednání, alternativní k hierarchické, specializované, organizované moci stran a států, legitimizovaných mýtem o smlouvě s vladařem. Postmoderní pléthokracie je nadstavbou platformizace ekonomiky, na jejíž bázi budou stále častěji vznikat nové politické projekty emancipace, které nahradí hierarchicky organizované strany, s jejich ústředními výbory a placenými sekretariáty. Stranické politické monopoly jsou vystaveny stále větší a stále úspěšnější konkurenci ob