Pracovat ve formátu Oral history, tzn. ve formátu subjektivní interpretace osobních i veřejných dějin, znamená čelit dvěma základním úskalím: a) je důležité vytvořit si ke zpovídanému nadstandardní vztah, který se podobá přátelství, b) je ještě důležitější nepodlehnout iluzi, že zpovídaný (lépe: vypravěč, váš přítel) dovede být, bez ohledu na běžná autokritická prohlášení, sám k sobě do té míry přísný, aby osobní i veřejné dějiny necedil přes své (vždy přirozeně ješitné) ego. Třetí trampota spojená s výše zmíněným formátem není úskalí, ale problém. Převést mluvené slovo z magnetofonového pásku na papír dobře, znamená vytvořit tomu, který vypovídá, de facto nový jazyk. To je, v podstatě, nejtěžší věc v této řeholi. Mluvená čeština je přesycená zájmeny, opakováním slov, má mizernou syntax apod. Doslovný přepis z ní činí blábol. Mluvíme-li o novém jazyce, máme na mysli takový jazyk, který je vlastní spíše češtině psané a z mluvené si ponechává taková znamení, která činí z výpovědi věc jedinečnou proto, že dává novému jazyku tvář toho, kdo vypráví. To se budeme učit.

Doporučená literatura:

Alespoň jedna kapitola (jakákoliv) + oba doslovy z knihy Chromý jelen (Vyprávění siouxského medicinmana (Autoři: John „Fire“ Chromý jelen a Richard Erdoes), vydala Paseka, 2004 + Karol Efraim Sidon, Červená kráva (rozhovory s Karlem Hvížďalou, vydalo nakl. Dokořán, 2002) a to alespoň kapitoly O paměti a O rozhovoru