V 19. století se vědecké pojetí mysli do značné míry odvolávalo na tělo. Psychologie se teprve konstituovala, proto vazba na to, co se děje v těle, byla samozřejmostí vyplývající z přírodovědné metodologické průpravy, také však z celkového kulturního ovzduší, v němž dosud málo stratifikovaná věda hrála důležitou roli.
Těžiště příspěvku spočívá v problematice emocí, které představují v rámci psychologie specifickou oblast dotýkající se také umění. Psychologie 19. století – při existenci psychofyzického paralelismu – posuzovala duši a tělo jako nerozlučné složky lidského života.
V jistém smyslu teprve psychologie 20. století definitivně oddělila mysl od těla, aby se po jejich vztahu znovu ptala až relativně nedávno. Proto pojetí citů i jiných psychických jevů, která se objevila v 19. století, na nás dnes často působí jako neobyčejně moderní a předvídavá.
I na příkladu Jana Evangelisty Purkyně lze dokumentovat, že psychologické zkoumání v českém prostředí nebylo nikterak opožděné vůči světové vědě.