V nacionalizovaných představách 2. poloviny 19. století hrálo tělo srozumitelnou roli – bylo vnímáno jako metaforické vyjádření národní společnosti. Stalo se znakem jednoty.
V souvislosti s kolektivní aktivitou tělocvičných spolků, i českého Sokola, měla výkonnost, efektivita či rychlost jednotlivce zrcadlit sílu a schopnosti celého národa. Vzdělávání a sílení jednoho těla znamenalo přeneseně vzdělávání, sílení a disciplinaci národního kolektivu – národního těla.
Cvičení či sport nepředstavuje neutrální činnost. Jedná se o významný sociokulturní fenomén odrážející společenské struktury a hodnoty.
Z tohoto hlediska se sokolské ideje i praxe jeví jako úžeji vymezená oblast, v níž se zrcadlí charakter české společnosti.