Studie pojednává o fenoménu úniku smyslu a jeho různých fasetách projevujících se v literatuře, jež uniká jasnému významovému uchopení, interpretační syntéze a aplikaci již předem hotových kategorií; psaní, jež znejišťuje dosavadní způsoby četby a způsob chápání umění vůbec, ironizuje osvědčené interpretační modely i čtenářovu touhu po řádu a říká si o jiné čtení, které se pokusí rezignovat na svou převahu nad textem a citlivě sledovat místa, jež klasickému zvýznamňování unikají. Tento přístup, jenž namísto tradičního „významového směřování díla“ hledá spíše „trhliny, kde klíčí jiné“ vede k určitému “tvůrčímu nerozumění”, které však neznamená rezignaci před textem, nýbrž interpretační postoj, který spolu s Deleuzem nazýváme experimentací a který umožňuje zaměřit se na prostor, ve kterém působí subverzivní síla literatury unikající smyslu i jeho rekonstrukcím a kam skrze ony trhliny vstupuje radikální řeč těla.