V tomto eseji se Roland Barthes pokouší nastínit fenomén "šelestu" jazyka na základě srovnání s šelestem správně fungujícího stroje, který je "zvukem absence zvuku". Na rozdíl od mluvy, jež zůstává odsouzena k "brebentění", psaní, které spočívá v k tichu a odlišnosti znaků, a řeči, v níž zůstává "stále příliš smyslu na to, aby mohla završit rozkoš, která je vlastní její látce", vytváří "šelest jazyka" utopii hudby smyslu: ve svém utopickém stavu by byl jazyk roztažen, či dokonce překroucen tak, že by stvořil nesmírnou zvukovou tkáň, ve které by byl sémantický aparát nerealizován.