České vnímání literární tvorby žen, která objemově roste, se nezdá nabývat patrnější genderovou všímavost a citlivost. Nedávno se však ignorování rodové jinakosti, kterou literatura psaná ženami může odhalovat, podařilo slyšitelně rozrušit dílům Jakuby Katalpy.
Příběh v její první delší próze Je hlína k snědku? (2006) je zavádějící i "skandální" číst jako příběh. Erotika, která je v něm metaforou; identita, která je předvedena jako sensualita, jako život těla jsou v centru pozornosti příspěvku.
Nabízí se srovnání s teoriemi "écriture feminine". Vitalita egocentrické hrdinky je zjevením svobody ženy, která se dokáže vyvázat z genderových pout v životě i ve vzorcích a jazyce literárních příběhů.
Druhá rozsáhlejší próza Katalpy, Hořké moře (2008), ztvárňuje procesy vyvazování se z těchto pout v portrétech třech hlavních hrdinek. Pracuje rovněž s metaforami sexuálními, ale i historickými, nabývá větší existenciální i genderovou komplexnost, ale možnosti životní i literární svobody ženy potvrzuje.