Hermeneutika dvacátého století slouží jako teoretický základ mnohých biologických koncepcí, jež se chtějí jednou provždy rozejít s karteziánským pojetím živé přírody.V článku chci nicméně předvést, že touto cestou se teoretická biologie nevymaní ze subjekt-objektového rozštěpu a že tudíž nepředstavuje dostatečně přesvědčivou alternativu vůči kartezianismu. Budu se držet metafory umění a vedle Gadamerova popisu uvedu ještě výklad J.-L.
Nancyho týkající se zkušenosti moderního tance.