Článek se zabývá vzájemnými vztahy mezi římskou společností a prvními křesťany s ohledem na kult panovníka a aktivity a rituály s ním spojené. Římský kult vladaře a zbožné uctívání jeho i císařské rodiny bylo zřejmě mnohem rozšířenější a spontánnější než se donedávna předpokládalo. Konstatuje rovněž relativně smírné soužití Říma a křesťanů až počátku 3. století, kdy na obou stranách zesílila tendence ke konfrontaci.
Na římské straně se ve snaze upevnit vnitřně stát prosazuje tendence vymáhat účast na státním kultu, na straně křesťanské, která si již vytvořila vlastní v mnoha ohledech kontrakulturně pojatý model společnosti, sílí tendence k dobrovolnému mučednictví jako vrcholu pozemské cesty křesťana. Tyto tendence se odrážejí k dobové literatuře.
Vedle toho se v článku řeší rovněž nepřiznaná inspirace křesťanů kultem římského císaře při formulaci vlastních rituálů, terminologie a modelů chování.