Článek se zabývá vzájemnými vztahy mezi římskou společností a prvními křesťany s ohledem na kult panovníka a aktivity a rituály s ním spojené. Římský kult vladaře a zbožné uctívání jeho i císařské rodiny bylo zřejmě mnohem rozšířenější a spontánnější než se donedávna předpokládalo. Konstatuje rovněž relativně smírné soužití Říma a křesťanů až počátku 3. století, kdy na obou stranách zesílila tendence ke konfrontaci.
Na římské stran ě se ve snaze upevnit vnitřně stát prosazuje tendence vymáhat účast na státním kultu, na straně křesťanské, která si již vytvořila vlastní v mnoha ohledech kontrakulturně pojatý model společnosti, sílí tendence k dobrovolnému mučednictví jako vrcholu pozemské cesty křesťana. Tyto tendence se odrážejí k dobové literatuře.
Vedle toho se v článku řeší rovněž nepřiznaná inspirace křesťanů kultem římského císaře při formulaci vlastních rituálů, terminologie a modelů chování.