Tato práce pojímá životosprávnou terapii(hippokratovskou dietetiku) jako model pro utváření filosofické etiky v klasickém období starověkého Řecka. V textu ukazuji,jak autor De victu a další hippokratovští autoři chápali lékařství(přesněji řečeno dietetiku)jako terapeutickou techniku,která se cíleně odtrhává od náboženských přesvědčení a praxe,od role náhody v našem životě, od nepříznivých aspektů nám přírodou daného stavu a predispozic,a dokonce od potřeby profesionální lékařské péče.
Pokusil jsem se rozlišit objekt životosprávné terapie od filosofické "péče o duši", kterou zastával Sókratés, jeho současníci a následovníci.