Hudba současných skladatelů prezentovaných v článku představuje odlišné vyjadřování, má však zároveň i mnoho znaků společných. Odlišnosti spočívají v obsazení, v uměleckém jazyce a částečně i v určení skladeb – Pololáníkova mše je určena rovným dílem pro provádění v liturgickém i koncertním prostoru, Laburdovo ordinarium rovněž, absence textových pasáží ve mši Josefa Říhy napovídají, že tu jde o dílo koncertní, Grossmannova mše je rovněž dílem pro koncertní pódium.
Rozdílné jsou také impulsy, jež skladatele ke kompozicím vedly. U Zdeňka Pololáníka to byla snaha o legitimitu češtiny v liturgii, Jiří Laburda komponoval mši ve složitém životním období, takže skladatelská práce se mu stala jakýmsi duchovním útočištěm před nepřízní osudu, Josef Říha napsal dílo s výhledem na brzké uplatnění v koncertní praxi, Jan Grossmann pak napsal dílo, do něhož osobitým způsobem promítl svůj nejvnitřněji pociťovaný a prožívaný vztah ke světu.
Společným znakem je umělecká kvalita.