Symbolismus ve smyslu uměleckého hnutí konce XIX. století našel v Narcisovi optimální figuru pro výraz svého filosofického podloží, neboť Narkissos vyjadřuje skrze krásu, jež se shlíží sama v sobě, platonskou dualitu Ideje odrážející se v hmotě. Extenzivní, hranice mytokritiky přesahující zacházení s tímto symbolem duality umožňuje proměnit jej ze symbolu původně estetického do "filosofému" a po tomto přesmyku do epistemologie objevovat, jaké jevy jsou jeho sémantické potenciality schopny postihnout.
Od Gidova a Valéryho Narcise coby symbolu symbolu a jeho funkce, tedy metasymbolu, tak vede spojnice k Hegelově Fenomenologii ducha, který je veskrze autoreflexivní, i k Bachelardovu "kosmickému narcismu". Pobývání v tomto pro fin de siècle emblematickém mýtu je součástí širšího záměru tzv. remytifikace: vtahování mýtů do žité zku šenosti, abychom tak přispěli ke znovuokouzlení našeho světa.