Trojiční krize západní teologie z minulých staletí způsobila, že základní tajemství víry přestalo utvářet křesťanský život, takže dnes potřebujeme kromě obnovy trinitologie rovněž prohloubení trojičního smyslu věřících. Křesťané jsou snáze uváděni do trojiční spirituality díky křesťanským mystikům, jejichž zkušenost může být paradigmatická.
Jedním z nejdůležitějších je bezesporu sv. Jan od Kříže (1542-1591).
Jeho vlastní mystická zkušenost může být rekonstruována pouze pravděpodobně, neboť jeho přirozená zdrženlivost nám brání p řesněji proniknout do jeho zkušenosti. Avšak na základě svědectví z procesů blahořečení a zejména na základě diachronní analýzy jeho vlastních trojičních textů (zvláště posunech perspektivy mezi básní a komentářem Živý plamen lásky a dvou redakcí Duchovní písně) můžeme dospět k závěru, že vletech 1584 a 1585 prožil dvě zásadní mystické zkušenosti: jednu trojičního charakteru, druhou pneumatického.
Porovnáním těchto závěrů s výsledky synchronní analýzy sanjuanistických trojičních textů (básní Romance a Pramen, komentářů Duchovní píseň a Živý plamen lásky) docházíme k pravděpodobnému itineráři rozvoje jeho trojiční mystické zkušenosti ve třech fázích: christocentrické, christicko-teocentrické a pneumatopaticko-trojiční. Sanjuanistická zkušenost nám může posloužit jako paradigma použitelné v mystagogické iniciaci křesťanů dotrojiční spirituality jako části pastoračního působení církve.