Prezentovaná studie řeší možné vztahy mezi starověkým řeckým románem (Charitón, Příběhy Chairea a Kallirhoé; Xenofón z Efesu, Příběhy efeské; Achilleus Tatios, O Leukippě a Kleitofóntovi; Longos, Dafnis a Chloé; Héliodóros, Příběhy aithiopské). Zřejmě nejoblíbenější byla díla O Leukippě a Kleitofóntovi a Příběhy aithiopské.) a ranými apokryfními skutky apoštolů z 2. a 3. století (tzv.
Leuciova pětice – Skutky Petrovy, Pavlovy, Janovy, Ondřejovy, Tomášovy). Část pojednání se zaobírá stylem jednotlivých apokryfních skutků, ideologickou (feministickou) kritikou a socio-rétorickou perspektivou apokryfních skutků. Zmiňované apokryfní skutky jsou psány jako radikální a ironická kritika dominantní římské (mužské) společnosti a čtenář se má při jejich četbě bavit. (Studie se zde opírá o díla M.
Aubin a J. N.
Vorstera.) Klíčová slova: antický román, apokryfní skutky, rétorika, socio-rétorická kritika, mystéria