Disertacní práce se zabývá procesem v rímskokatolických diecézích v Ceské republice, které se po roce 2000 pokusily reformovat strukturu farností a obnovit jejich náboženský život. Na základe analýzy dat z nekolikaletého terénního výzkumu probíhajícího zejména v Arcidiecézi pražské je tento proces obnovy detailne popsán a je interpretován pomocí sociologie prostoru a sociologie organizacní zmeny. Úspešná restrukturalizace farní síte, a zároven neúspešná širší obnova náboženského života, puvodne zamýšlená jako cíl celého procesu, je na základe analýzy vysvetlena jako zaprícinená zejména tzv. provozní vycerpaností církevních aktéru, faktickou izolací jednotlivých hierarchických vrstev a praktickou nevymahatelností pastoracních rozhodnutí.
Soucástí disertace je diskuse o organizacní povaze církve, o možnostech srovnání ceské a francouzské zkušenosti a o vnejší a vnitrní sekularizaci ceského katolicismu.