Článek se zaměřuje na etiku společenskovědního výzkumu a diskutuje otázku vztahů mezi badatelem a zkoumanými osobami. Nastiňuje dva možné přístupy k etice výzkumu (etika spravedlnosti, etika péče) a pokouší se prostřednictvím debaty konkrétního příkladu z antropologické praxe autorky upozornit na jejich limity.
Autorka poukazuje především na skutečnost, že tradiční chápání mocenské nerovnováhy mezi účastníky výzkumu akcentuje převahu výzkumníka - zatímco dle její zkušenosti jsou mnohdy v závislé a slabší pozici nikoli zkoumaní aktéři, ale sám badatel.