Kapitola pojednává o základních teoretických paradigmatech dobrovolnictví (neziskové, občanské a volnočasové) a poukazuje na tendence rozšiřovat chápání dobrovolnictví za rámec individuálního chování, což lze nejlépe demonstrovat na nových trendech v dobrovolnictví 21. století. Snaží se proto dobrovolnictví představit jako komplexní a zároveň dynamický společenský fenomén.
K jeho pochopení je doporučován a analyzován concept strukturálních vzorců dobrovolnictví. Klíčové dimenze těchto vzorců opírajících se o teorii modernizace představují: 1. styl dobrovolnické participace, 2. motivace dobrovolníků, 3. sociální capital dobrovolníků, 4. organizace dobrovolnictví, 5. kulturní rámec dobrovolnictví a 6. společenská hodnota dobrovolnictví.