Abstrakt
Příspěvek se zabývá teoretickým pojetím soudobé dynamiky veřejného prostranství, které ověřuje na analýze českých právních norem a právních praktik. Představuje tři teze o úpadku veřejných prostranství, podle kterých dochází k oslabování jeho dvou konstitutivních charakteristik – neomezeného přístupu a rovného užívání.
To má za následek odklon veřejného prostranství od ideálu agory, coby ideálního místa setkávání a komunikace o veřejných záležitostech, k hybridním místům, která jsou ovládána partikulárními komerčními zájmy. Analýza právních norem a praktik s tezemi o úpadku polemizuje.
Právní normy potvrzují veřejné prostranství v jeho ideální podobě. Pokud jsou charakteristiky neomezeného přístupu a rovné uživatelnosti omezovány, je to kvůli řešení případů jejich vnitřní rozpornosti, nebo kvůli rozpornosti těchto charakteristik s jinými absolutními principy.
Hybridním místům naopak odpovídá právní pojem veřejně přístupného místa, které je charakterizováno individuálně neomezeným přístupem.