Správná funkce imunitního systému je nezbytná pro udržení stálosti vnitřního prostředí organizmu neboli homeostázy. V široké medicínské problematice nicméně existují situace, kdy je vlastní obranyschopnost ve svém důsledku nežádoucí.
Potlačením imunity stabilizujeme průběh řady onemocnění autoimunitního, případně chronického zánětlivého původu a předcházíme rejekci transplantovaných orgánů a tkání (kostní dřeň, ledviny, játra, srdce). Nevýhodou imunosuprese je její dlouhodobost a neselektivní působení, kdy organizmus není schopen dlouhodobě odolávat infekčním činitelům a dochází k časnému selhání protinádorového dohledu.
Imunosupresivní léky se vyznačují mnohými nežádoucími účinky, nejčastěji sklonem k arteriální hypertenzi, poruchám metabolizmu (obezita, dyslipidémie, hyperglykémie) a orgánovým poškozením (ledviny, játra) (1). Nejširšího uplatnění v klinické praxi dosáhly kortikosteroidy, největšího pokroku bylo v poslední době dosaženo v oblasti vývoje biologických preparátů.