Abstrakt
Varšavská smlouva představovala v prvních letech své existence instrumentální organizaci, kterou Kreml využíval k ovládání ozbrojených sil států východního bloku a k podpoře svých zahraničněpolitických iniciativ. Tendence k reformě paktu se objevily v souvislosti se sovětsko-čínskou roztržkou na konci Chruščovovy vlády, plně se rozvinuly po nástupu Brežněva v rámci snahy o konsolidaci východního bloku.
V letech 1964 a 1965 došlo k nastínění základních vývojových tendencí, které se naplno projevily v druhé polovině 60. let, kdy jednání o reformách představovalo nejzásadnější otázku diskutovanou v rámci Varšavské smlouvy. Jednalo se především o rumunskou neochotu posílit politickou roli paktu a snahu o desintegraci vojenských struktur.
Pokračoval distanc Albánie od jakýchkoliv jednání Varšavské smlouvy. Zbytek členských států reformu podporoval.
Ač byly důvody jednotlivých stranických vedení partikulární, sledovaly podobný cíl-získat větší podíl na rozhodování v Moskvou plně ovládané alianci.