Cílem tohoto příspěvku je charakteristika postojů vůdčích představitelů polských národních demokratů vůči otázce národnostních menšin na přelomu 19. a 20. století. Na základě odmítání dosavadních tradic je možné charakterizovat národně-demokratické pojetí národa za pomoci dvou dilemat: jako snahu o skloubení individualistické a kolektivistické morálky a jako trvalé napětí mezi etnickým a politickým vymezením národního principu.
Právě druhá zmíněná problematika představuje zásadní záležitost pro pochopení národně-demokratického vztahu vůči národnostním menšinám, neboť jejich pozice byla prizmatem představitelů endecji odvislá od schopnosti zakomponovat jejich úlohu do představ o budoucím vývoji středoevropského prostoru. Jestliže tak Dmowski s Balickim razili primárně cestu čistě etnického vymezení, pragmatické důvody spočívající v nejasnosti teritoriálního vymezení budoucího nezávislého Polska je nutily ke střízlivějším závěrům, umožňujícím nepolským národnostem určitý svébytný rozvoj.