Článek se zabývá analýzou vztahu mezi právní teorií na straně jedné a ostatními právními disciplínami na straně druhé. V jeho úvodu autor nejprve stručně charakterizuje přístupy, které popírají či marginalizují užitečnost právní teorie, a následně je konfrontuje s pozicí, podle níž je právní teorie ostatním právním odvětvím nadřazena.
Tuto nadřazenost odvozuje z faktu, že zatímco právní teorie se zabývá podstatou práva, tedy vším tím, co je v právu obecné, nutné, neměnné, a neviditelné, ostatní právní disciplíny, např. právo ústavní, občanské či trestní zkoumají pouze vnější, viditelné formy, jimiž se podstata práva projevuje navenek.