Disertační práce pojednává o první české městské subkultuře - skupině mládeže, která se v období nacistické okupace Čech a Moravy hlásila k americké kultuře a swingové hudbě. Příslušníci této subkultury se nazývali "potápky" a "bedly" a nosili výstřední oblečení - volný kabát, deformovaný klobouk, boty na vysokých podrážkách, úzké kalhoty a křiklavě barevné ponožky.
Identifikačním znakem mužského příslušníka subkultury byly dlouhé vlasy. Potápky měli vedle toho vlastní charakteristické držení těla a též vlastní slang.
Obdobná výstřední móda se v této době objevila v souvislosti se swingovou hudbou též v Hamburku, ve Vídni a v Pař íži. V Čechách a na Moravě se swingová subkultura vedle amerických filmů inspirovala také specifickými domácími zdroji, jako byla humoristická literární tradice.
Důležitou součástí tohoto subkulturního stylu byla i vzpoura vůči starší generaci. Swingová subkultura byla v českých zemích od počátku svého vzniku v roce 1940 výrazem odporu vůči nacistické okupaci.
Swingová hudba se též stala generačním vyjádřením významné části mladých Čechů, o nichž se hovořilo jako o "saxofonové generaci". Nacionální socialismus projevoval vůči jazzové hudbě od svých počátků ideologický odpor a po svém nástupu k moci začal tuto hudbu v Německu zakazovat, v protektorátu Čechy a Morava ji však toleroval a dokonce se ji i pokusil využít pro své propagandistické cíle.
Důvod částečné tolerance swingové hudby v protektorátu je nutné hledat v německé rasové politice - pro Čechy jako "méněcenný národ" tato "zvrhlá hudba" nevadila, zatímco německá společnost a zejména její mládež od ní měla zůstat uchráněna.