Ačkoliv má škola v přírodě v českém základním školství své pevné místo, v uplynulé dekádě prošla zásadními proměnami, které lze nahlí žet jako symptomy celkových změn ve vzdělávacím systému a v jeho postavení v rámci společnosti. Článek představuje výsledky případové studie školy v přírodě ve dvou osmých třídách pražské základní školy. Studie sledovala přípravu a realizaci školy v přírodě a následně její důsledky na školní život.
V každé ze tří fází využívala několik metod sběru dat - pozorování, individuální i skupinový rozhovor a dotazník. Pozornost byla zaměřena na představy, očekávání a zkušenosti tří skupin aktérů - vyučujících, rodičů a žáků/yň.
Případová studie ukazuje, že škola v přírodě stále představuje významný prvek strukturující vzájemné vztahy v žákovském kolektivu, vztahy mezi dětmi a vyučujícími, ale také vztahy mezi rodinou a školou a mezi dětmi a rodiči. Vedle tradičních důvodů pro organizaci škol v přírodě, kterými bylo zvýšení fyzické kondice a zdraví, a seznámení se s životem na venkově, se dnes do popředí dostává stmelení kolektivu a prohloubení vztahu mezi vyučujícími a studujícími.
Fenoménem současné doby je najímání komerčních agentur na pomoc při organizaci škol v přírodě. Jejich vstupem dochází k významnému narušení křehkých konstelací mezi vyučujícími, žáky a rodiči.
Z hlediska vztahů mezi institucí školy a rodiny představuje škola v přírodě akt důvěry - rodiče svěřují dítě škole, která po určitou dobu přebírá i tradiční rodinné garance. Prostřednictvím školy v přírodě proto můžeme analyzovat širší posuny ve školní a rodinné socializaci.