Článek je věnován Aristotelově koncepci eudaimonia. Ukazuje, že tato koncepce se vyhýbá extrémům hednostického utilitarismu hedonismu i vyhroceného kantovství a zároveň se relativně úspěšně snaží dostát víceznačnosti a obtížné uchopitelnosti lidského štěstí.