Studie se systematicky zabývá pojetím vzdělávání v životě a díle českého spisovatele, novináře a národního buditele Karla Havlíčka Borovského (1821-1856), zejména v jeho politické publicistice a korespondenci. Polemizuje s ustáleným hodnocením Havlíčkova myšlení jako bytostně praktického a nefilosofického a pokouší se vytěžit jeho skryté motivy pro současnou filosofii vzdělávání, demokratického občanství a politiky.
Za klíč k porozumění Havlíčkovu pojetí vzdělávání považuje jednak Havlíčkův mimořádný dar kritického slova a občansko-politickou prozíravost, v hlubším smyslu pak plodný svár mezi osvícenskou skepsí absolutizujícího praktického rozumu a krizi náboženské-existenciální důvěry jako nenaplnitelné lásky.