Autor vychází z předpokladu, že významné žánry (epos, klasická tragédie, román, "slzavá komedie") vyjadřují svým ustrojením existenciální situaci člověka v různých etapách evropské kultury. Tragédie explikuje rozpor mezi empirickými psychickými zážitky a nadosobními principy (osudem).
Pojednáno je několik fází diskuse o Aristotelově Poetice v novověku, podrobněji resuscitace antické tragédie (zejména Eurípidovy) v epoše ruského symbolismu (V. Ivanov, I.
Annenskij, F. Sologub, V.
Brjusov) a jejím pokračování v díle M. Cvetajevé.