Abstrakt
V literárněhistorických pracích o české literatuře 16. století se často mluví o protikladu mezi latinským (šlechtick ým, katolickým) a národním (měšťanským, utrakvistickým) humanismem. Představitelé těchto směrů jsou sdružováni do skupin, které jsou prezentovány jako protikladné, nezávislé a uzavřené, a při literárním hodnocení se nejednou z mimoliterárních důvodů (náboženských, sociálních, jazykových) dává přednost humanismu národnímu.
V první části této práce naznačíme, že tento protiklad neplatí úplně: jednak proto, že existují četné případy, které nelze do tohoto schématu snadno zařadit, a jednak proto, že český národní humanismus je zcela závislý na latinských vzorech (antických, středověkých, renesančních). V druhé části práce se soustředíme na tvorbu Mikuláše Konáče z Hodiškova, považovaného za typického představitele národního humanismu.
Rozbor jeho literárních a tiskařských prací nám odkryje několik aspektů, které se vymykají tradovanému obrazu národního humanismu. Ve svých literárních dílech (převážně překladových) Konáč nečerpá z národní (husitské) tradice, nýbrž z evropské mezinárodní latinské vzdělanosti.
Co se týká náboženského přesvědčení, jeví se jako konzervativní utrakvista, ale jeho postoj se časem mění: od celkové tolerantnosti a sympatií k Jednotě bratrské přechází k razantním útokům na nelegální náboženská vyznání (jednotu, luterství). V práci se pokoušíme ukázat, že důvodem této změny může být jeho touha po hmotném a společenském polepšení.
Konáčův případ tak naznačuje nutnost revidovat tradiční koncepci národního humanistického hnutí a důkladněji prozkoumat jeho vztahy s latinským humanistickým vzděláním.