Ústavní soud ČR se zčásti distancoval od postoje německého Spolkového ústavního soudu v hodnocení stavu demokracie v Evropské unii a zásahu do suverenity státu v důsledku přijetí Lisabonské smlouvy. Stanovení přípustného rozsahu přenesení pravomocí je věcí zákonodárce, zatímco zásah Ústavního soudu by přišel v úvahu jen v extrémním případě narušení 'materiálního jádra' ústavnosti.
Suverenitu v podmínkách členství v Unii chápe jako 'sdílenou', nikoliv jako omezení výlučnosti v tradičním smyslu. Zásada demokracie spočívá na dvou pilířích, přičemž nastavení toho národního - pro budoucí zjednodušené revize Smluv a vliv na legislativní proces v Unii (vč. uplatnění zásady subsidiarity) - je opět věcí politickou, tj.
Parlamentu.