Článek stojí na pomezí didaktické aplikace a metodologické reflexe užití orální historie ve výuce československých dějin pro období let 1968-1989. Na úvod formuluje autor své stanovisko k významu paměti v systému výuky dějepisu na českých školách.
Následuje charakteristika projektu Velké a malé příběhy moderních dějin, zajišťovaného Ústavem pro studium totalitních režimů v Praze, zaměřená na metodická východiska a strukturu dosud realizovaných tří ročníků projektu. V závěrečné části se autor zamýšlí nad možnou analýzou a interpretací materiálu, přičemž se věnuje zejména problematice vztahu rodinné a kulturní paměti.