František Schwarzenberg se začal angažovat ve veřejném životě ve druhé polovině třicátých let, kdy vzrůstal tlak nacistického Německa na Československo. V osudovém "mnichovském" roce vyjádřil vlastní "světonázor" nejprve ve své promoční řeči pronesené v čase květnové mobilizace roku 1938, zanedlouho pak svojí účastí na deklaracích pročesky smýšlející šlechty.
Válečné roky prožil na území Protektorátu Čechy a Morava. Pracoval v prezidentské kanceláři Emila Háchy, v níž však vydržel jen do začátku dubna 1940, kdy odešel na vlastní žádost, protože odmítl podepsat slib věrnosti Adolfu Hitlerovi.
Navenek se stáhl do ústraní, o to více pracoval pro odboj. V mírových dnech se vrátil k diplomacii.
Avšak zanedlouho po skončené válce přišel únor 1948 a nastolení komunistické totality. Schwarzenberg zvolil odchod do exilu.
Působil jako profesor politických věd na Loyolově univerzitě v Chicagu a v řadě exilových organizací. Závěrečné údobí života strávil v rakouském Unzmarktu, kde v roce 1992 zemřel.