Studie pojednává o životě Františka hraběte Bořka-Dohalského, příslušníka šlechtického rodu, který výrazným způsobem vybočuje jak ze zažitých představ o šlechtě v českých novodobých dějinách, tak rovněž z řad samotné aristokracie. Navzdory zrušení výsad a šlechtického stavu, přijali Dohalští na podzim 1918 vznik samostatného československého státu pozitivně, identifikovali se s jeho ideou a stali se součástí vládnoucích občanských elit.
František vstoupil do služeb ministerstva zahraničí a působil jako diplomat na vyslanectvích v Londýně a ve Vídni. V září 1939 podepsal tzv. národnostní prohlášení české šlechty, v němž se přibližně s osmdesáti dalšími šlechtici přihlásil v odporu proti okupační moci plně k češství.
Za své demokratické přesvědčení a účast v protinacistickém odboji byl nacisty uvězněn a tři roky strávil v koncentračním táboře Dachau.