Příspěvek sleduje hlavní rysy české prózy ze života dětí, která byla téměř do konce 19. století vnímána především jako edukační pomůcka a zvláště od šedesátých let rezignovala na dobové estetické impulsy. Hojná učitelská produkce na tomto poli, vyvolaná mj. reformou učitelského vzdělávání, a zpřísněný dohled nad četbou mládeže (státem iniciovaná tzv. purifikace, tj. zpětná cenzura školních knihoven) ji konzerovala v jednoduchém modelu, který obvykle koresponduje se zúženým okruhem funkcí, jak ho u pohádky vymezil Vladimir Propp.
Pozvolné proměny tradičních pedagogických topoi tento model pomohly překvapivě resuscitovat v žánru dosud oblíbené české návodné tábornické prózy a v obecných rysech rezonovat i v podstatně umělečtější tvorbě pro nedospělé.