Práce shrnuje současné poznatky o hojení kostních defektů v experimentu i klinické praxi. Zvolená léčba kostního defektu musí respektovat fyziologická stadia hojení. problémem větších kostních defektů je vznik nekrózy a následné fibrózy pro omezené množství živin, zejména kyslíku v centrální části.
Zlatým standardem zůstává použití čerstvých autologních kostních štěpů. Ze syntetických kostních náhrad se osvědčil ß-trikalciumfosfát. další vývoj směřuje k využití kombinace autologních mezenchymálních kmenových buněk a růstových faktorů s kostními náhradami.