Studie konfrontuje Hegelovu teorii absolutna s teorií Spinozovou, která se Hegelovi stala důležitým východiskem, a chce přitom ukázat, že navzdory Hegelově kritice lze Spinozovu koncepci absolutna chápat jako alternativní řešení téhož úkolu, který si ve své filosofii vytyčuje Hegel, totiž úkolu překonat tradičně metafyzické rozštěpení absolutna na esenci a existenci. V tomto duchu autor nejprve podává v ýklad Hegelova pojmu absolutna jako jediné substance, jež je právě tak i subjektem, je "živou substancí".
V tom se podle Hegela zásadně liší od pouhé Spinozovy "mrtvé" substance, jež se stává bezevztažným jednem, které zůstává vně existujících konečných jsoucen. Autor ukazuje, že toto Hegelovo pojetí Spinozovy substance jako mrtvého absolutna neobstojí.
Dokládá to na skutečnosti, že Hegelem oceňovaná spinozovská deviza "omnis determinatio est negatio" není u Spinozy vševládná, což Spinozovi právě umožňuje vypracovat teorii absolutna, která dostačuje výše zmíněnému úkolu překonat rozštěpení absolutna na