Abstrakt
Společně sdílená představa o vlastním původu často bývá jedním ze zdrojů identity dané skupiny. Podobně je tomu i u tádžických Pamírců, kteří právě tento sdílený předpoklad společného původu řadí mezi základní argumenty, jimiž deklarují svou svébytnou identitu.
I přes skutečnost, že se v případě Pamírců v současné době sice nejedná argument nejdůležitější (ten představuje náboženská, popřípadě jazyková příslušnost), bývá i fenomén společného původu často využíván při vymezování se vůči skupinám těch ostatních a jiných. Příslušníci pamírských skupin odvozují svůj historický původ především z období helenizace Střední Asie.
Podle deklarovaných představ Pamírců, je jejich etnogeneze významně ovlivněna pobytem vojsk Alexandra Makedonského. Pamírci se tedy považují (a bývají považováni i příslušníky skupin "nepamírských") za potomky Alexandrových vojáků - tedy přesněji Alexandrových vojáků a místního obyvatelstva (konkrétně árijských žen).
Tento předpoklad společného historického původu se v současné době projevuje mimo jiné i jako jeden ze zdrojů vymezování se v rámci dichotomie MY x ONI. Tedy MY Pamírci (potomci Alexandra Makedonského - ší'itští ismá'ílité hovořící východoíránskými jazyky) se odlišujeme od těch OSTATNÍCH "nepamírců", kteří jsou jiného historického původu, vyznávají jiné náboženství, hovoří jinými jazyky a částečně odlišná je i jejich materiální kultura).
Cílem příspěvku je tedy daný fenomén deklarovaného společného původu analyzovat především v kontextu konstruování identity Pamírců. Přičemž hlavní důraz je kladen na otázku, jakým způsobem je tato historická kategorie využívána nejen na poli akademickém či politickém, ale také, jak se projevuje v rámci běžných sociálních interakcí, tedy jak je využívána v rámci lidových modelů interpretace sociální reality.