Text se zabývá dvěma proudy hodnocení personifikace mediální komunikace politiky. Personalizací je označováno stoupající převádění věcných politických událostí do populárních příběhů o politicích, jejich jednání a jejich osobnostech, ke kterému dochází v souvislosti se zrychlující se sociální dynamikou a narůstajíc ím počtem dostupných informací.
První proud interpretuje personifikaci jako úpadek, neboť média se přestávají zabývat politickými záležitostmi jako takovými a poskytují veřejnosti pouhé rozptýlení. Druhý proud personifikaci chápe jako přiblížení politiky zkušenosti a jazyku většinové veřejnosti.