Text se zabývá problematikou pedagogických diskursu, konstatuje je- jich mnohost a antinomickou povahu. Snaží se ukázat, že ackoli je v evrop- ské tradici antinomie známkou nevedeckosti a její prítomnost v myšlení znemožnuje jakýkoli prijatelný záver, v pedagogické teorii je antinomicnost nezbytnou podmínkou komplexního chápání cloveka a všech aspektu jeho výchovy, podmínkou toho, abychom neupadli do umrtvující myšlenkové strnulosti.
V záveru si text klade otázku, do jaké míry je nutné chápat naši postmoderní soucasnost skrze obecne sdílený akcent na její relativizacní tendence a do jaké míry se v ní skrývá možnost dosažení komplexnejšího chápání pedagogických problému. V textu je rovnež zduraznena rétorická podstata pedagogických diskursu, jež casto vede k náhrade myšlení a argu- mentace pouhými slogany.