Příspěvek se soustředí na metodologické využití výzkumného rozhovoru pro zjišťování vnímání, myšlení a vyjadřování v jazykovém vzdělávání žáků. Jeho záměrem je osvětlit příčiny obtíží, které jsou s touto metodou přirozeně spojeny.
Východiskem jsou filozofické úvahy o dialogickém principu v životě a smyslu rozhovoru. Umožňují hledat zdroje obtíží odvíjející se od charakteru jazyka jako socializačního jevu, od kontextovosti rozhovoru, která je sociální, mentální i časoprostorová, od specifičnosti rozhovoru jako vztahu mezi dospělým a dítětem a zejména od jeho účelovosti.
V závěru zdůvodňuje vhodnost kvalitativního výzkumného rozhovoru pro výzkumy v jazykovém vzdělávání.