Pohledy (které tvoří obrazy) jsou specifickým textem jak po stránce tématické, tak po stránce výstavby. Čtenář vstupuje do dialogu, který oba autoři vedou, jdouce paralelně k témuž cíli - obrazu. Autoři si vzájemně půjčují slova a věty, a jejich prostřednictvím konstruují své/zmíněné pohledy.
Vychází přitom z pojmu obraz, který, zdá se, používáme snadno až do okamžiku, kdy je třeba jej alespoň zhruba definovat. Jednou z paralelních cest jeho definice se stává zkoumání kontextu, ve kterém obrazy (v Nizozemí v 17.století) vznikaly.
V horizontální rovině zahrnuje např. vědu a techniku, filozofii, náboženství, ve vertikálním se dotýká skutečného života - totiž Mukařovského noetické báze. Druhá cesta pak hledá obraz v jeho percepci, interpretaci a věnuje se teoretickým otázkám spojeným s výtvarným uměním v širokých konotacích od fyziologických až k semiotickým.
Je-li první rovina pohledem objektovým, kazuistickým, a tedy skutečně pohledem prvním, je druhý pohled spíše principielní a metafyzický. Oba pohledy jsou, jak bylo řečeno, zaměřeny na jeden cíl.
A přesto, že jsou jakoby rovnoběžné, neprotnou se v identické nazírání. Cílem obou pohledů je totiž zůstat sobě navzájem na dohled.
A někde mezi tím "se tvoří" obrazy.