Kolektivní vědomí a identita volyňských Čechů pramenící z česko-ukrajinských vztahů v orálně-historickém výzkumu
Abstrakt
Proměnlivost česko-ukrajinských vztahů na multietnické Volyni je odlišně reflektována z pozice odborné literatury a z vyprávění samotných narátorů. Češi přicházející od roku 1868 do této oblasti i přes carské zvýhodnění (neplacení daní, nenastoupení vojenské služby, zakoupení gruntu za nízkou cenu) tvořili pauperizované obyvatelstvo, dokonce museli od Ukrajinců žebrat. Zemědělské znalosti a práceschopnost zlepšily hospodářské postavení Čechů a v krátkém časovém horizontu znamenaly vytvoření movitější vrstvy na úkor zdejších Ukrajinců.
Přesto tato změna až na výjimky nevyvolávala střety. Vzestupu Ukrajinců navíc zabraňovala sama carská vláda upřednostňováním komunitního hospodářského vývoje a zamezováním volné hospodářské soutěže mezi jednotlivci.
Sociální struktura se tak pro svůj hospodářský základ etablovala v neprospěch Ukrajinců a ve prospěch Čechů. Češi navíc přinesli do oblasti Volyně vyspělou kulturu. Vědomí vyššího sociálního postavení se promítá i ve vyprávění narátorů na základě orálně-historického výzkumu.
Narátoři narození v letech 1918-1927 na západní Volyni vnímali život v zavedeném systému sociální (hospodářské, kulturní) nadřazenosti a tyto pocity jsou aplikovány i do jejich historie. Sovětský svaz v době příchodu do západní části Volyně v roce 1939 rozdmýchal národnostní třenice a činnost ukrajinských nacionalistů atomizovala česko-ukrajinské vztahy.
Přestože odborná literatura klade nacionalistickou politiku Ukrajinců už do období režimu Sovětského svazu, sami narátoři se o ni zmiňují až za režimu nacistického Německa. Diskrepance mezi odbornou literaturou a orálně-historickým výzkumem je tak znatelná a vysvětlitelná, pocity a prožitky z vývoje česko-ukrajinských vztahů na Volyni naznačují, jak se tvořilo kolektivní vědomí a identita narátorů.